najdete nás
na facebooku
Program
Monology vagíny
po 28. 11. 2016
19:00
Sál Střelnice
Rezervace
/pronájem/
Monology Vagíny
Eve Ensler
hrají: Dáša Bláhová, Míša Sajlerová, Anna Polívková nebo Jitka Asterová
režie: Irena Žantovská
Program: Výtvarné studio Jan Chaloupek
Produkce: Intimní divadlo Bláhové Dáši
Monology Vagíny přeložila Dáša Bláhová
Inscenace očima režisérky
Inscenovat tento text Eve Enslerové je pro režiséra výzvou, protože jde o riskantní cestu plnou otazníků a nástrah. Není to totiž obvyklý dramatický kus, nýbrž v našich podmínkách zatím nevídané publicistické divadlo, a proto režisér nevystačí s obvyklou metodou výstavby situací, postav a vztahů. Zde je vystaven nahé a holé realitě, která se neschovává za vymyšlený příběh, a o to nebezpečnější je se s ní utkat. O to uspokojivějším pocitem je, že jste ze souboje s touto výzvou neodešli poraženi.
Monology, které diváci uslyší, jsou zhutněnými, víceméně doslovně ze života opsanými soukromými dějinami žen. Různých žen typově i povahově, žen s různými osudy a různou schopností čelit osudu. Některé z příběhů jsou na první pohled banální, jiné tančí na vratkém laně nad propastí citového kýče. Jiné zase přicházejí jakoby z onoho světa násilí, brutality, sprostoty, bezcitnosti, světa, kde lidský život obecně má pramalou cenu a ženský život skoro žádnou. Oba póly patří k sobě jako noc a den, setkávají se v nekonečné a bezedné vagíně vesmíru jako v útočišti, polední vidině naděje pro tonoucí a bludné.
A přitom to není feministický nářek, ani intelektuální cvičení pro pátý semestr katedry komunikace. Být militantní feministkou znamená mít svého nepřítele, maskulinního netvora, proti němuž je třeba bojovat. Ale podle mě je to boj bez smyslu, protože je to boj s nedílnou polovinou ženy. A žena to ví. Ví to její vagína.
Snažila jsem se toto publicistické drama inscenovat pravdivě. O víc si text sám ani neříká. A má-li být zpovídání z osudů pravdivé, není jen dramatické, truchlivé, bezvýchodné, ač zvenčí to mnohdy tak vypadá, ale je i groteskní, plné paradoxů, přirozeně hledající odlehčení v humoru, jakkoli černém, protože bez něj by té pravdy bylo půl. A nadto by byla jaksi k nepřežití.
A o to jde i v naší inscenaci: najít cestu z tunelu, ačkoli se zdá, že končí neproniknutelnou zdí. Takto napsané to vypadá docela snadně, ale je to to nejtěžší, co znám. A známe.
Irena Žantovská
Ohlasy:
Z divadelního festivalu Olomouc 2004 pod názvem „Křehkosti, je tvé jméno žena…?“
Jestlipak už, dámy, víme, co říká naše vagina ?
Vagina monology, Divadlo Bijásek Praha, režie Irena Žantovská. Včera večer jsme se v Divadle hudby ocitli na hodinu a půl ve velmi příjemné společnosti. Ve společnosti tří dam, které nás pozvaly do světa svého, ale i do světa mnoha dalších žen, nechaly nás nahlédnout do ženských intimních zón a provedly nás neprobádaným světem vagin. Tři dámy, jedna od druhé diametrálně odlišné, nám formou devíti monologů přiblížily různé osudy různých žen. Tři dámy na scéně se třemi otáčivými barovými stoličkami, třemi mikrofony a devíti páry bot: Dáša Bláhová, herečka, režisérka, autorka, která prošla Ypsilonkou, Semaforem, Divadlem Na provázku, žila v Sydney, hrála v několika filmech. Michaela Sajlerová, herečka působící v Divadle Kolowrat, nékolik rolí ztvárnila v Divadle Příbram a Anna Polívková, studovala v Paříži Mezinárodní školu pohybového divadla Jacquesa Lecoqa a s pouličním divadlem procestovala Evropu. Po prologu, jenž nám osvětlil způsob, jakým Vagina monology vznikly, představil americkou autorku Eve Ensler a její nápad zeptat se přes dvě stě žen na jejich vaginu, se tři dámy usazují na své stoličky a začíná smršť humorných i vážných výpovědí o lidském životě. Michaela Sajlerová líčí jak ji její první a jediný manžel nutil holit si chlupy na přirození, jak byla její vagína nahá a opuchlá, nic necítila, neměla žádnou ochranu, a jak její muž i přesto „šoustal“ s jinými. Navazuje Dáša Bláhová představující ženu – univerzitní profesorku, jež na semináři o vaginách konečně nachází svou vaginu – na lesklé žíněnce, s kapesním zrcátkem v ruce. Anna Polívková pak vypráví příběh sedmdesátileté staré panny, jejíž vagina by si, kdyby mohla, oblékla ceduli s nápisem: Kvůli potopě zavřeno. Dále se dovídáme o ženě, která díky jednomu muži svou vaginu miluje, o vagině, která vyžaduje zacházení jako s královnou, ale také o ženské obřízce a jejich krutých následcích či o znásilnění jedné z desítek tisíc bosenských žen. Jednotlivé výstupy jsou od sebe odlišné, stejně jako jsou od sebe odlišné tři dámy. Ženy, respektive vagíny Michaely Sajlerové jsou jemné, trošku stydlivé, legračně dojemné ve své zarputilosti, s jakou hájí své názory, že chlupy jsou potřebné či že gynekologické kleště by měly být obalené kožešinou. Dáša Bláhová naopak své postavy pojímá velmi temperamentně, s nadhledem ženy protřelé životem, o vaginách vypovídá otevřeně a bez ostychu. Ve chvíli, kdy líčí touhu prostitutky uspokojit všechny vagíny, dosáhnout do jejich nejhlubších míst a přivodit svým zákaznicím opravdovou rozkoš, je v sále cítit určité napětí a nejedna divačka i divák by se možná klidně nechali Dášou Bláhovou laskat. Obě dvě dámy si, ale zároveň, udržují nad svými postavami jakýsi nadhled, jejich projev místy přechází v mírnou nadsázku, dovedou si udělat legraci samy ze sebe, a tím si získávají i nás, diváky. Anna Polívková naopak své postavy pojímá více niterně, prožívá jejich osudy a nejvíce ze tří dam nám dovoluje se s jejími hrdinkami a jejich vaginami ztotožnit. Velice silně tak vyznívá příběh dívky, kterou v devíti letech znásilnil otcův kamarád, a ona později nachází útěchu v náručí jiné ženy. Celý večer se odehrál ve velmi příjemné a uvolněné atmosféře, skrze jemný humor, ale i díky citlivému a otevřenému vylíčení krutých osudů žen, se třem skvělým dámám podařilo navázat kontakt s publikem a dokonce se jim povedlo způsobit v olomouckém divadle celkem nevídanou věc – aby se diváci dobrovolně zapojili do představení, a to ještě hromadným a několikerým opakováním slova „kunda“. Kunda něžně, kunda radostně, a pak ještě třikrát kunda. Hurá.
Petra Coolness Němečková
Postřehy:
VAGINA MÁ STAROSTI
Má starosti se svým jménem. A není sama !
Představení „Monology Vagíny“ hrajeme úspěšně osm let. Bez velké reklamy. Necháváme na publiku, aby si nás našlo.
V Domažlicích ředitel kulturního domu uspořádal revoluční představení pro střední školy.
17 letá Pavlína napsala do školního časopisu:
„Monology vagíny ? Již název mi připadal absurdní a až příliš křičící do světa nemohla jsem pochopit, jak někdo může dát hře takový název. Litovala jsem finančního obnosu celý týden. Přiznávám, že jsem do kulturního domu šla s představou krásného spánku, zatímco kdovíjaká divadelní trdla budou běhat po jevišti. Ovšem hned po příchodu tří žen na jeviště nastala změna. Bylo to neuvěřitelné, ale opravdu se začali bavit o vagině. Co to ?
Chvíli jsem přemýšlela, jestli je to skutečnost a jestli se sluší, aby studenti našeho gymnázia chodili na něco takového ? Bylo to takřka hypnotizující. Oceňuji výkony žen, protože ty byly opravdu skvělé. Hovořit o tomto tématu před mládeží, pro to je potřeba dávka kuráže.“
Americká autorka EVE ENSLER na názvu trvá a zakazuje slovo Vagína z titulu odstranit a to je v pořádku, má na to autorské právo. Nakonec si působnost své hry od roku 1994 ověřila dnes už skoro ve všech zemích světa.
Do Plzně jsme jeli hrát už potřetí – vždy skandující obecenstvo. V Budějovicích podruhé. Tam paní ředitelka Vagíny miluje. Při nedávné návštěvě Jihlavy radila panu řediteli, že nás musí pozvat. Ale pan ředitel tvrdil, že si to nemůže dovolit, že by se na něj magistrát zlobil. Ona mu na to odpověděla: „A co má magistrát proti vagínám ?“
V Roudnici odešla z představení divačka hned po prvním monologu. Klapala ostentativně podpatky. V Roudnici se všichni znají. Na konci k nám přišlo několik nadšených žen a dostalo se nám vysvětlení: „Co to je za doktorku, která se rozčiluje, že vagína se jmenuje vagína ?“.
V Praze seděl na představení jeden pán, který se tak řehtal a vykřikoval,
že jsme sotva mohly hrát. Náhle jedna paní zavelela „ať ho vyvedou“.
A vyvedli. My jsme si beze slova počkaly a pokračovaly.
Přímo přede mnou seděl farář. S bílým kolárkem. Vedle něj seděla žena, která čas od času sykla: „Už chcete jít ?“ Ošíval se hodnou chvíli, ale nešel. Po posledním monologu o porodu se usmíval jako dítě a nadšeně tleskal.
Jednou se ozvala v publiku rána. Chlap spadl ze židle a zůstal ležet. Samozřejmě, šok ! Je v sále doktor ? Nebyl. Řekla jsem si: „Upadl nudou nebo hrůzou ?“
Než jsem si stačila odpovědět, chlap se vymrštil zpět do židle a my pokračovaly.
V Zábřehu seděl v první řadě pán se svou ženou. Začal se bláznivě smát a žena do něj dloubala loktem. On na celý sál vykřikl, zajíkajíc se smíchem: „Evico, nezlob sa, já ju vidím!“.
Na další štaci se hereckou šatnou před představením prošli dva starší „důležití“ pánové. Nepozdravili. Vypadali jako dva nomenklaturní kádři, které tam zapomněl minulý režim a jeden z nich syknul: „To bude volovina.“ Kolegyně Anna Polívková poznamenala: „Co takhle píčovina ?“
A nakonec Petr, opět student z Domažlic: NÁHLE JSEM SE DÍVAL JINAK
„Jak bych charakterizoval představení ? Zajímavé, poučné a dostatečně drzé, aby nás představitelky zaujaly. Nedokážu popsat vše, co se ve mně během představení odehrávalo. Pocity se střídaly. Chvíli jsem se smál, zpočátku jsem si připadal divně, mluvilo se o vagíně a já jako muž to nedokážu posoudit. Najednou jsem se na děvčata kolem sebe díval jinak, asi poprvé jsem uznal, že ženy jsou víc než muži, že mají být na co pyšné. Zároveň jsem si také uvědomil, jak dokážou být zranitelné. Při vystoupení ženy z Kosova jsem se styděl, že jsem muž. Seděl jsem, skoro nedýchal a pociťoval uvnitř sebe nepříjemný žár, který mne spaloval.
Tato témata snad nemohou být nikomu lhostejná.
Musím ocenit odvahu vystupujících žen, že dokázaly o všem otevřeně hovořit.
Kdo to dnes dokáže ?“
Nestojí ty starosti za to?...
Zdraví vás Dáša Bláhová
Monology Vagíny, tato dojemná a rozpustilá exkurze do poslední neprobádané oblasti, do poslední zakázané zóny, je oslavou ženské sexuality ve vší své složitosti a tajemnosti. Byla uvítána jako bible pro novou generaci žen. Tato hra, která byla uvedena v mnoha městech po celé Americe a na stovkách vysokých škol, inspirovala dynamické hnutí V–DAY, jehož cílem je skoncovat s násilím pro ženám. Toto vtipné a neuctivé, soucitné i moudré dílo, oceněné cenou OBIE, vyjadřuje ty nejhlubší ženské fantazie a obavy a zaručuje, že se po jeho zhlédnutí nikdo nebude dívat na ženské tělo ani na sex stejně jako předtím.
Partneři
